Vždycky jsem si říkala, jak nÄ›kdo vlastnÄ› může umÄ›t řídit motorku nebo tÅ™eba moped. Když mi potom tÅ™eba známí říkali, že vlastnÄ› řídit motorku je nÄ›co jako kolo anebo tÅ™eba elektrokoloběžka, tak jsem si tak Å™ekla, že vlastnÄ› to zase tak složité být nemůže. Jenomže, když jsem se dozvÄ›dÄ›la, že tÅ™eba nÄ›které motorky váží i tÅ™i sta kilogramů anebo i více, tak jsem si Å™ekla, vždyÅ¥ pÅ™eci kolo anebo elektro koloběžka váží ménÄ›, tak proÄ by to takhle mÄ›lo být? Já si myslím, že radÄ›ji toho nechám a na motorku asi nikdy nesednu. A to ze strachu. I když tÅ™eba u nás v rodinÄ› je taková tradice, že snad každý mÄ›l kdysi nÄ›kdy motorku anebo alespoň nÄ›jakého malého mopeda.

Sice ano, jako malá holka jsem mÄ›la takovou dÄ›tskou motorku, a to bylo jenom pro dÄ›ti. Myslím do deseti let. Potom už to asi neÅ¡lo, protože už jsem na to byla moc těžká, a tak to rodiÄe prodali. Taková malinkatá motorka na dobíjení. Opravdu hodnÄ› mÄ› to bavilo a vzpomínám si, že jsem taky na to mÄ›la spoustu fotek a také dokonce dva úrazy, jeden malý úraz a jeden takový vÄ›tší. Když jsem potom mÄ›la asi dva mÄ›síce obvázané koleno, byla jsem na dnÄ›.

Sice to prý nebylo zlomené, ale bylo to hodně naražené a také pochroumané, takže jsem potom dvě měsíce nemohla dělat skoro nic než jenom třeba opatrně plavat anebo jezdit na kole. Hlavně jsem nemohla zatěžovat moc koleno a musela jsem také nosit bandáž. Škoda, že jsem na té motorce vůbec jela. Nebo že bych možná měla z toho dětství takový strach sednout na motorku? Možná. Protože můj bratr si pořídil moped a chtěl mě svést. To mi bylo už jednadvacet let, ale měla jsem strach. Bratrovi jsem řekla, že na tu motorku jednoduše nesednu, že se bojím a že z motorek mám respekt a že ať se nezlobí. Bratr se samozřejmě nezlobil, ale řekl, že by jezdil opatrně, protože nechce, aby se nějaký úraz stal mě anebo jemu anebo hlavně jeho mopedu, který je úplně fungl nový.